Home Překlady rozhovorů Tupac vs. MTV aneb interview ze šuplíku

Tupac vs. MTV aneb interview ze šuplíku

Tupac vs. MTV aneb interview ze šuplíku

Když Tupac Shakur mluvil, stálo za to ho vždycky poslouchat. K nápomoci Oscarovému kousku jeho autobiografie Tupac: Resurrection proto oprášila MTV nikdy neviděné interview, které nám připomene schopnosti, věčnost a půvab, která prostupovala v každém jeho vyřčeném slovu.

Ve studiu při rozhovoru

V srpnu roku 1992 nahrál Tupac song pro album „A Very Special Christmas Vol. 2,“ které toho roku vzniklo jako výtěžek pro Paralympiádu. Při nahrávání Vánočního songu s názvem „Ghetto Gospel“ se Tupac posadil a odpovídal na otázky, nabízel názory o tématech jako např. rasismus, celebrity, smrti svého otce a zajímavém vztahu s jeho mentálně zaostalým bratrancem. MTV v té době nahrálo první rozhovor se sólo umělcem. To, co následovalo je přepis rozhovoru z roku 1992. Když se ale Tupac dostal později toho roku do problémů se zákonem, jeho song byl z Vánočního alba vypuštěn a rozhovor nebyl nikdy odvysílán.

Originál video s rozhovorem

MTV: Jaká je vaše nejlepší vzpomínka na Vánoce?

Tupac Shakur: Jednou jsem si myslel, ze nedostaneme na Vánoce žádné dárky. Bylo to v Baltimoru. Žádné jsme nedostali. Někdo zaklepal na dveře, byl to ředitel ze školy, kterou navštěvovala má sestra, pozval nás na dobročinnou akci, kde dávali krocana chudým rodinám ze sousedství. Byli jsme chudá rodina. Tak jsme dostali krocana, já ještě dostal nějaké zlevněné boty a další laciné drobnosti, ale každý chtěl na Vánoce dostat co nejvíce takových drobností. Taky jsem dostal pár maličkostí. Líbily se mi. Dostali jsme ještě zadarmo sýr, ořechy, máslo – prostě všechno čeho měla vláda přebytek… Vzpomínám si, když byly Vánoce, v televizi se vždycky kolem toho času objevovaly Vánoční koledy. Pamatuji si ten počáteční pocit, však chápete, „Tu kletbu, tak tohle mají být Vánoce?“ Tohle vedlo časem k hodně věcem.

Čím jste si oblíbil Vánoce jako dítě?

Ve studiu při rozhovoru

Člověče, tím, že jsem cítil lítost mé maminky, protože nikde nebyl žádný mužský. Byla tam jen žena, má matka, která se musela snažit udělat to období veselejší. Neexistovalo ani žádné normální jídlo, natož Vánoční večeře. Bylo těžké zaprodat vánoční řeč „Potřebujeme jen jeden druhého“, zvláště, když vám kručelo v žaludku. Vše, co jsme strádali byl pocit jeden k druhému a jakési maso. (Směje se.) Myslel jsem si a vím, že bylo krásně vědět, že má matka je silná žena, která se vždycky snažila využit čas k něčemu jako, „Jsme tu bez otců sami, sami nás tu zanechali.“ Ale právě tohle opravdu udělali, zanechali ji samotnou. Naši otci – můj otec a otec mé sestry byli rozdílní otcové, zanechali nás napospas osudu. Chápejte, nezavolali nám na Vánoce a nevysvětlovali nám proč jsme nedostali žádné dárky. Byli s jinými ženskými někde jinde, bavili se s jinými a dělali Santu Clause dětem někoho jiného. Žádnou lásku jsem od svého otce nepozbyl, ať Bůh odpočívá s jeho duší, ale kdyby nám aspoň koupil něco velkého na Vánoce, jednou za rok.

Popište nám dvě věci: ideální Vánoce a Vánoce v samém centru města.

Vánoce jsou pro mě tehdy, když je hodně lidi šťastných. Neříkám proto – mír zemi a tomu všemu. Mluvím o tom, však mě chápete, o domu plném kámošů, přátel, starých lidí, kteří se baví a popíjejí spolu. Každý oslavuje, rozmlouvá, vzpomíná na mrtvé, lidé ve věznicích. To jsou ty největší, to jsou podle mě ty pravé Vánoce. Takhle si to představuji. Ale Vánoce v centru města? Tak to je ale skutečnost… Zjistil jsem, že můj otec zemřel na Vánoce. To by byl dárek pro mého bratrance. Ale místo toho každý, „Vaši tatínci jsou mrtví.“ Tohle je větší část reality, chápete? Sere se to. Mrtví totiž na nikoho nečekají. Nestarají se o Vánoce. „Šťastné a Veselé, ale, ehm, vaši tatínci jsou mrtví.“ Tohle je skutečnost.

Jakým druhem Vánoc bude obdařena tato generace?

Myslím, že generace lidí u MTV, na základě toho, čím jsme dnes má ty nejlepší a nejpředstavitelnější Vánoční hodnoty. Přinejmenším jsme velice vnímaví, staráme se dostatečně o problémy a snažíme se mít dobré Vánoce. Aspoň víme, že existují lidé, kteří nemají dobré Vánoce, to není jen o tom být šťastný, příjemných bílých Vánocí všude kolem. Říkáme, „Čekejte, čekejte – ví snad oni, že za chvíli jsou Vánoce?“ Myslím, že generace lidí u MTV a ta příští generace bude ta nejlepší, co jsme doposud měli. Začnou zkoumat chyby, začnou je ovládat… Neposlouží to ale ve vlastní prospěch, je to totiž skutečné.

Jak vnímáte tu nahrávku (Ghetto Gospel), která se odráží od reality těchto dnů?

„Chtěl jsem udělat něco, co by ovlivnilo lidi, ne pro dnešek, ale pro zítřek…“

Nahrávka, která bude na albu se jmenuje „Ghetto Gospel“. Velice jsem si oblíbil celý její koncept. Jednou jsem si zakoupil album (Special Olympics album, A Very Special Christmas), kde měl Sting nahrávku „Gabriel’s Message.“ Zakoupil jsem si jí kvůli nahrávky Run-DMC’s „Christmas in Hollis,“ bez vtipu. Ale uslyšel jsem čirou náhodou to „Gabriel’s Message“ a hned mě to chytlo. Říkal jsem si: ,Tak tohle je ono, tohle je vše!“ A od té doby je ze mě, dalo by se říci malej gangster. Teď, když jsem dostal šanci jít do toho, tak jsem chtěl udělat něco, co by ovlivnilo lidi, ne pro dnešek, ale pro zítřek, mohli by si jí pustit kdykoliv – kterýkoliv rok. Nechtěl jsem aby to bylo jen jako, „Sníh a kaštany padají.“ Nechtěl jsem udělat tamto v novém provedení. Chtěl jsem udělat pořádnou Vánoční koledu, ono totiž, černoši nikdy neudělali Vánoční koledy….

Žádnou vlastní…“Ghetto Gospel“ je skutečnost. Je to jakási připomínková píseň. Ztráta prarodičů, to jak se nestaráme v této době o naše starší osoby. To jsou potom Vánoce, když víte, že vám vaše máma dá určitě nějaký dárek. Jestli vám nedá své zuby, určitě vám dá nějaký dárek. „Ghetto Gospel“ je něco jako slovo boží bez potřeby se rozprodat. Neříkám, že jsem se změnil. Dělám hodně chyb, které taky říkám v písních. Ale to jak je v tom songu: „Bůh se mnou ještě neskoncoval.“ To je část mě, dělám chyby a padám na hubu, ale hned vstávám a snažím se ustat, protože v to věřím. A tohle je to slovo boží, když víte, že to tak cítíte. Není to všechno pěkný, ale je to stále o pocitu. Je to z mé duše, z mého srdce. Právě proto to je Ghetto Gospel (pozn. něco jako slovo boží pro celé ghetto).

Existují spekulace, že někteří černí lidé se rodí s hodně negativními schopnostmi vnímat věci. Můžete se o tom rozpovídat?

Ve studiu při rozhovoru

Je to hluboké. Když se narodíte, obvykle se rodíte do dynastie nebo do celého impéria, že? Narodíte se jako mladej a potom následujete kroky svého otce. A oni vám pořád tlačí do hlavy, že, „Tvůj otec, on dokázal to …Nebo, my jsme zas dokázali to….“. Myslím, že to není nic co by bylo přineseno z vnějšího světa. Nazývám to vnějším světem, protože je to něco, co po sobě zanecháváme. Nedostáváme žádné rodinné dědictví, erby. Všechny ty věci by se mohly zdát, že jsou příliš důležité a přitom tak bezvýznamné pro příčinu našeho rodinného erbu, který byl vyhotoven z bavlny, chápete mě? Je to jediná věc, kterou opravdu můžeme ponechat kultuře, důstojnosti a svému vlastnímu rozhodnutí. To je to, co bychom měli mít. Cítím to jako bych podváděl, protože na mém místě se naplňuje mé proroctví, začnu proto s něčím novým. Místo toho dělám práci a provozuji impérium, které jsem si sám vybudoval. Tohle je sakra práce pro 21-letého člověka. Tohle je sakra práce pro kteréhokoliv mladíka, ženskou, mužského, je jen na mě, abych vybudoval impérium a moc své rodiny. Zvláště, když vidíte vyhlídky v tom, že jsou i jiní, kteří žijí v centru města, ve skutečném centrum města – v předměstí – a kteří mají automaticky s příchodem 16.roku života vlastní auto. Peníze v bance na vysokou. O Vánocích jezdíte na dovolenou. Naše dovolená byla ve městě, u babičky v domě, chápete to, co vám říkám? Tohle byly prázdniny. Nebo vězení, fakt skutečné. Nesnáším tu smutnou historiku, ale je to realita. Dokážete si představit čas strávený o Vánocích ve vězení? Můj kámoš je právě teď ve vězení. Musí strávit celý Vánoce ve vězení. A jeho syn je venku. Nemůže mu koupit dárky, nic nemůže udělat. Kde je Santa Claus pro jeho synka? A přitom můj kámoš neudělal nic špatného. Jen se snaží to všechno přežít. A teď chápejte – je to o hloubce, ale jsou to vlastně Vánoce, je to skutečnost.

„Každý potřebuje malou výpomoc, aby se mohl spolehnout sám na sebe.“ Povězte mi něco o té lince z toho songu.

„Chcete být úspěšní? Chcete být jako Trump?“

Tenhle svět je – a když říkám „tenhle svět“ myslím to doopravdy, nemyslím to v ideálním slova smyslu. Myslím to doopravdy o každém dnu, každé maličkosti, kterou uděláte. Každý se to učí ve škole. Na každém místě. Velký obchod: Chcete být úspěšní? Chcete být jako Trump? Tohle nikdo nezastaví, chápete? Cítím se sám jako namísto nás všech i toho, že, „Otroctví je špatné. Bílí taky,“ Tím myslím, pojďme s tím skoncovat. Každý je dost chytrý na to, aby to věděl. Byli jsme opovrhováni a chceme svou vlastní moc. Tím nemyslím „naši,“ jako 40 akrů a nějaký spřádací stroj, tamto je už minulost. Ale my potřebujeme pomoc. Tím myslím být na své vlastní cestě, „nás“ mladých nebo spíše „nás“ známých černochů, kteří se chtějí chopit dobrých věcí. Potřebujeme pomoc, protože jsme v tom. Byli jsme dobrými kámoši, jestli chcete, aby se vztah odvíjel od takových věcí. Byli jsme na dně a teď si zasloužíme veškerého splacení. Je to jako, když máte kámoše, kterého nikdy nevidíte, že by se na vás díval. Chápete, vy jste si teď chodili oblečení do šperků – každý za to dostává zaplaceno, půjčují jim peníze, tedy každému kromě nás. Každý potřebuje takovou malou výpomoc na své vlastní cestě.

To je celá věc toho alba. Každý potřebuje něco málo a oni potřebují být závislí sami na sobě. Žádná nezávislá osoba nevyrostla a nenarodila se jako by byla závislá. Chodili jste do práce a učili se kolektivní práci, učili jste se spolupráce, jednotě a bojům, a pak se z vás stali nezávislí sami na sobě. Musíme se to naučit a vštípit si to….Tím myslím, že potřebujeme pomoci černým, Mexickým, Korejským dětem, komukoliv. Je potřeba to ale uskutečnit dříve, než všichni zemřeme a vy pak řeknete, „Udělal jsem chybu. Měl bych jim dát své peníze. Opravdu bychom mohli pomoci těm lidem.“ Bude to ale příliš pozdě. Potom totiž budete muset zaplatit za své zpopelnění. To je to, Bůh trestá a potrestá právě Vás.

Cítím to jako by tady kolem nás bylo příliš mnoho peněz. Nikdo nedokáže zlomit Lotto za 36 miliónů, abychom to rozdali hladovějícím lidem na ulicích. Tohle není idealistické. Tohle je skutečné. Je to jen hloupé. Není asi žádný Michael Jackson – asi nikdo – kdo by měl několik miliard prodaných nosičů a pak jsou tady hladovějící lidé. Tak to nemůže být. Někdo tady vlastní svá vlastní letadla a někteří lidé nemají ani své domy, chaty, byty, spodky, kalhoty.

Co kdyby si to vydělali?

Kdyby si to vydělali, myslím, že by to bylo jen pro jejich dobro a že by si to zasloužili. Ale i kdyby, pořád by jim kdekdo ještě hodně dlužil. Podívejte se na mě. Nemám žádné mega peníze. Ale cítím se vinný, když procházím kolem kohokoliv, kdo o mě ví, kdo jsem. A když vím, že mám v kapse 3000 dolarů, cítím, že je blbost dát osobě dolar nebo jen pár centů. To je chyba. Jediné co každý ví je jen to, co má ve své kapse, ale tohle je chyba, nezáleží mu totiž na tom, „A co ostatní?“ Jestli to propijí, jejich věc… Všichni víme jak těžké to je, není to jen o tom jestli být za dobro, nebo být špatný. Protože nikdo neuzná, že je špatný, nebo že je zločinec, nebo že je blázen a patří do drogovýho nebo kamkoliv. Tohle jen znamená, že mu to nedochází. Dokážete si představit někoho, kdo má 32 milionů dolarů a osobu která nemá nic? Dokázali byste vůbec spát? Existují typy lidí, kteří dostávají humanitární ceny – milionáři. Jak jen můžou být humanitní? Skutečností je to, že jsou milionáři a spousty chudých lidí, kteří ukazují, jak nelidští jsou ke všem, chápete to? A to je podle mě špatně. Neříkám, že nikdy nebudu bohatý, ale říkám, že se o ty peníze budu bít, myslím, že si to každý zaslouží a taky cítím způsob, jak to těm lidem splatit.

Pokládá se to za revoluční, ale přitom i za to, že by se mohlo dělat cosi neobyčejného. Myslím, že pokud bychom si řekli, „Paráda, mám nápad. Už žádné budovy na porno – pojďme vybudovat baráky. „Nebo“ Žádné další hry. Postavme baráky pro chudé lidi.“ Dobře, vím že jsi bohatý. Pokud vím, máš přes 40 biliónů, ale ty nemůžeš vybudovat aspoň jednu budovu? Jen jeden dům. A když máš dvě děti, tak máš ve svém baráku pro ně dvě místnosti? Tím myslím, proč mají 52 místností, když víte, že je někdo, kdo nemá ani jednu? Nedává mi to vůbec smysl. A pak jsou tady ty Vánoční oslavy – veliké obrovské stromy, plno malých ozdob. Každý dostává dárky a jsou i někteří, kteří hladoví. A mají jen bílé Vánoce. Pro mě to není ani trochu čestné.

A co lidé, kteří nemají moc peněz, kteří jsou jen normálními lidmi? Co si tedy myslíte o těchto lidech, kteří pomáhají svým lidem?

„Chudoba není jen pro černé. Myslím, že i bohatý černoch potřebuje umožnit trochu přepychu bílým.“

Myslím, že i lidé, kteří nejsou bohatí mají odpovědnost cosi rozdávat…Chudoba pro mě představuje nic, to že něco postrádáte. Chudoba není jen pro černé. Myslím, že i bohatý černoch potřebuje umožnit trochu přepychu bílým…. Stejně tak i Korejci, i ti. Ve skutečnosti to není jenom barva, která se změní na jinou… Pro mě to začíná už u dětí, kteří nedostávají na Vánoce dárky. Myslím, že by dospělí neměli dostávat dárky, měli by totiž i něco předpokládat. I když je vám 13 a víte, že žádný Santa Claus není. Pořád jsou ale děti, kteří na to všechno ještě nepřišli, pro které by mohl být život mnohem lepší. Jsou i dny, kdy mě napadají rýmy, „Rosteme v něco.“ Vyrostli jsme před B.C (pozn., Before Christ – Před Kristem, Tupac použil obrat Before Crack – Před Crackem), vy a já. Vyrostli jsme už dávno předtím, než na nás upadli všechny ty AKčka a AIDS. Dokážete si představit to všechno bez Vánoc? Projít si vším tím 365 dní v roce a nemít žádné Vánoce? Chápeme Vánoce jako den útěchy. Jen tento den je nám ku pomoci? To je teda tvrdé. Velká tíha. Z toho každý akorát zešílí. Já ale ne…zapomněl jsem už tu otázku, promiňte.

Rozmluvil jste se o nerovnosti, to chcete říct, že by bohatí lidé měli pomáhat těm druhým?

Jasně, že jo. Tak by to mělo být – pokud byste dostal 50 dolarů, můžete rozdat komukoliv pět dolarů. Byly časy, kdy jsem rozdával peníze malým dětem – byli na benzínce. Překvapilo mě, že tak malé děti jako oni, mohlo jim být tak 14, že tankují na benzínce lidem, a že za to dostávají peníze – lehký způsob – tankují do lidí ten plyn. A přitom víte, že jsou lidé krutí. Dají vám jen pár centů po natankování. A já dal dětem 5 dolarů. Oni na to, “ Oh, děkuji!“ Učíte je to aspoň tomu, že když pracují tvrdě a zodpovědně, že je čeká i odměna. Myslím, že tak jak jsem to udělal já, že to dělají i společnosti a pak se dostávají na vyšší úroveň. Představte si situaci, že by společnost jen poslala zástupce a ten řekl, „Jen se zabavte na hřišti, i když se tam děcka nudí nebo hrají basketbal, tak všichni dostanou stipendium.“ To by přineslo naději. Přitom ale neexistuje žádná naděje, budou ještě toliko Vánoc bez naděje… Příliš mnoho dnů bez naděje. Jestli existuje beznaděj, je to revoluční a je jí potřeba změnit. Jestli jí někdo změní, tak se dostane na samé dno. A to se nesmí stát. Není to o tom být pořád na dně, musíme jít k výšinám. A jen se rozrůstat.

Jak může normální člověk rozšířit stejný nápad tím, že pomůže lidem? Co má udělat někdo kdo nemá 50 dolarů nebo někdo kdo vlastní svou společnost? Přeneste to na normální osobu.

Rád bych to přenesl na ně, ale není má práce říkám každému jak na to. Záleží to jen na něm. Stejně tak jak má mysl dávno, „Dobře, tím vším můžu pomoci,“ jejich mysl to musí zvládnout taky, „Existuje i to jak pomoci.“ Musí se rozhodnout. Každá osoba se musí rozhodnout. Na co je to, že dokážete pomoci lidem? Každý dokáže pomoci. Každý dokáže něco udělat. I když jste za ústřednou, kamerou, nebo za pokladnou, pořád je něco, co můžete udělat, ovlivnit. Nevidím v tom žádné hranice, toho co můžeme udělat. Vím i to, že mi chcete něco říct, ale tohle já nemůžu.

Jak se v textech odráží to, co se tím vším snažíte říct?

„Musíme přežít tady ve městě….“

Tím využitím, kámo, tím, že jsem nedávno udělal song s někým, kdo byl ve skutečnosti gangster. Vánoce jsou pro mě možnost někomu něco dát, i starým lidem, tak jako v mém věku, chápete, ve dvaceti, myslí si, že to všechno už ví, ale nevidíme žádné jiné Vánoce. Vánoce jsou pro ně jen mejdan…Mé poslední Vánoce, buď se na nich nic nepovedlo, nebo to prostě zahaprovalo. A tak jsem stvořil ten Vánoční song, chtěl jsem udělat něco nad čím by se Ježíš mohl otočit třeba za 10 let a říci, „Od té doby to začalo. Tehdy to někdo dokázal. Dokázal jsem to s Tupacem. Nechtěl jsem na to jít, ale tehdy to začalo.“ A tohle bych mohl udělat, zvládnout to. Jakékoliv chyby, které vím, že udělám v budoucnu, můžu o nic říci, že i takové chyby jste udělali vy. Dám Ježíši na tom songu hlas. On to dokázal, chápete mě? On to řekl. Řekl v tom svou část. Vím, že tento song by mohl doplout do míst, do kterých by mohla dojít i má hudba. Dává mi to tak příležitost říci něco tak, jak to cítím, je to jako bych padl na Stinga, na někoho kdo do toho spadl a uslyší mou hudbu a uslyšel i jeho. Budou si aspoň přehazovat ty myšlenky. Musím rozkopnout ještě hodně bariér a tak to má být. O tom to je. O Vánocích.

Navíc vím, že jsou to aktuální fakta, která přišla do toho songu z mého srdce, vím, že dokážu přinést radost i jiným lidem. A o tom to je. Cítím se jako bych zvládl část něčeho. A Vánoce pak budou lepšími, šťastnějšími, protože vím, že jsem cosi tam venku zvládl. Něco. Něčím jsem přispěl. Každý si jen myslí, že může spadnout na hubu, ale on musí hlavně přežít. I válečníci dávají své kopí dolů o nedělích. Musíme přežít tady v tomhle městě, protože se nehodlám vrátit do Afriky. Musíme tady přežít a vy kvůli nám – bílí, černí, Korejci, Mexikánci, Porto Rikánci – musíme si navzájem porozumět. Dostali jsme tak daleko větší šanci. A když říkám Američani, tím myslím to, že mluvím o Strýčku Samovi, který má šedé vlasy a vlajku. I ho mám v úmyslu. Vy, chlápky, mechaniky, kohokoliv. Potřebujete jen něco. Potřebujete ovládat sami sebe a spatřit na sobě jací jste rasisti.

Je to skutečné. I já to na sobě samém dávám na vědomí. Jednou jsem letěl letadlem a jedna malá holka přistoupila ke mě a řekla, že si oblíbila moji hudbu. A když potom odešla, nepomyslel jsem ani trochu, že by to mohla být jedna z mých fanynek. Dokonce se to ani nezaznamenalo v mé hlavě. Když ta malá holka kolem mě prošla….a řekla tamto, totálně mě to ovládlo. Řekla mi, „Jenže vy berete sám sebe příliš vážně.“ Co byste ale řekli takové holce? Mohli byste jí snad říct, že v tomhle novém světě pro ní není žádné místo? A přece je, musí být. Ale vy to místo musíte udělat, protože ta malá holka byla tak kouzelná. Ona na mě, „Líbí se mi vaše hudba.“ Důvod, proč jsem podepsal smlouvu s Interscope byla dcera Teda Fielda, prezidenta té společnosti, která si oblíbila mou hudbu…Tohle mě mate. Takhle si představuji sílu dětí. Byla tak nevinně zosobněná, poznal jsem, že existuje i laskavost. Právě tohle hodlám udělat. Mlaskne to po mě. Tohle je ten „Ghetto Gospel.“ Tohle je právě to, co potřebujeme sklízet a vychovat, jedině tak to může vyrůst a vykvést. To je jediná šance, kterou máme. Musíme překonat tvořivost a představivost naší mládeže.

Co jiného nám můžete povědět o songu „Ghetto Gospel?“

Hudebně je to jiné, než cokoliv, co jsem zatím stvořil. Teď je to poprvé, co jsem si řekl, že chci postavit song na pocitech. Nedávno mě vzala píseň nazvaná „Crossroads“ od Tracy Chapmanové – re-samplovali jsme z toho úvodní riff a trochu i melodii. Tracy Chapmanová toho využila a řekl, že ona samotná je snad „modla.“ Vím, že můžu teď zapříčinit masovou hysterii v kterémkoliv sousedství, ale i já ji považuji za modlu. Myslím, že je překrásná, má hloubku a má i hodně co říci. V její hudbě je hodně z její duše. Chtěl jsem přenést tu duši do „Ghetto Gospel“, tenhle song je pro mě totiž jakýmsi božím slovem. Hodně její hudby za to považuji. Potom jsem do rapování natáhl i Jesseho, protože pro mě představuje a považuji ho za „názor dnešního mladého bělocha.“ Je daleko vyspělejší, než jsem byl já ve svém věku. Je pro mě teď rovnocenný člověk, ale je přitom o šest let mladší než já. To mi ukazuje jak daleko jsme došli a jak špatný je dnešní svět.

Nejen ozónová vrstva se ztenčuje, ale ztenčuje se i pubertální úroveň. Lidé rostou tak rychle, protože všude jsou jejich „věšáky.“ Ve filmech je všechno vidět, proto rosteme tak rychle. Předtím jsme nebyli informování do 10 let, teď je vám 1 rok a už vidíte „kozy“ jak se všude nafukují – v televizi, ve skutečném životě, kdekoliv. Máte možnost i přičichnout ke kouři od cracku, hned potom víte, co to je. Nikdy se to takhle nedělo. Tak to cítím, že pokud žijete v okrajovém městě, vaší zkušeností zůstává vaše matka a na vás nedopadají takové rány. Jelikož rodiče ve velkém městě ví co to je skutečný život, tak potom nemáte na výběr. Jak můžete z úst vypustit slovo „chudý“, když nemáte skoro nic?

Znáte někoho, kdo je mentálně zaostalý?

Ve studiu při rozhovoru

Ano, mám bratrance Grega…Já i rodina jsme ho brali jako skutečného, hráli si s ním, i teď hrajeme. Ale pro mě je pohled na něho, na to malé dítě velice traumatizující. A já si vždycky myslel, „Co on komu vůbec udělal?“ Jen se narodil takový. „Proč ho Bůh tak stvořil?“ Nad tímhle jsem se snažil hodně přemýšlet. Snažil jsem se to říct mé matce a má matka na to říkala, „Co bys udělal s tím, kdyby tebe takhle Bůh stvořil?“ Má matka to řekla, jako by věděla to všechno co si lidé myslí. Co když člověk, který je mentálně zaostalý vidí svět jasněji než my? A to, že je tento svět tak „zaostalý“ mě nutí se s tím neustále vypořádávat. A potom mi matka jednou řekla a já na to, „Co když se věci změní, co když se lidé dozví, že všechno je jen tak napůl?“ To se ale nikdo i tak nedozví. O tomhle nelze s kdekým komunikovat, řešit to. To je jako kdyby oni mluvili španělsky a já mluvil anglicky… Ale přitom vím, že to není něco na co shlížíte hlavou dolů. Nezačnete s tím tak jakože, „Slyšíš mě vůbec?“ Je to i ten důvod, že tuším, že mě můj bratranec slyšel. Vždycky si s ním povídám, jako by mě slyšel a plně mi rozuměl, to proto máme mezi sebou takový vztah. A když jsem to zvládl, hned se mi dýchalo lépe, hned jsem nabyl pocitu, že jsem se dostal do kontaktu s andělem, protože jsem cítil lidi, jako by byli někým dotčeni. Bůh pracuje mysteriózními způsoby. Nedělá nic zlomyslného. Tak to potom ti lidé musí mít svou vlastní mapu k nebi, chápete co tím myslím? Prostě něco.

Prodělal jste se svým bratrancem jakéhosi zvláštního propojení?

Málem ano. Chovám se k němu tak moc, jak jen dokážu. Ale kdysi jsem byl mladý a nechtěl mu ani porozumět. Teď mám konečně šanci být nablízku mému nevlastnímu bratranci, který má „Downův syndrom.“ Má i problém důvěřovat ostatním lidem. Cítí se jako kdyby neměl na nic ani šanci. Chápu přesně to, jak se cítí, dokážu mu i pomoci, ale ne tím způsobem, protože každý se na mě teď dívá, pozoruje mě….dávám na něho pozor jinými způsoby. Něco jako, „Můžu dostat váš autogram?“ Jo, ale nejprve musíte dát autogram mému bratranci. To je jedna věc. Teď to chápu lépe a cítím jako by se to točilo kolem mě. Hodně jsem se z něho naučil, má karma dá se říci, že nikdy němu nesklouzne dolů. Nazývám ho zvláštností. Říkám mu, „Jsi zvláštní, že dokážeš takové věci.“ Je už velkej. A vždy bude mým darem z nebes.

Proč si myslíte, že je Paralympiáda tak důležitá a čím tedy?

Pro mě je rap něco jako šance promlouvat a vyjadřovat své vlastní věci. Pomáhá mi se vypořádávat s mnoha věcmi, pomáhá mi vypořádat se s mou bolestí. Dokážu si i představit, že prociťuji celý svůj život jako boj, soutěž se všemi těmi lidmi a znenadále dostávání odměn. Nechte mě, ať se spolehnu sám na sebe a na to co dokážu s tou konkurencí. I tak ale vyhrají. To oni se opravdu rvou o něco a snaží. Vyhrají s odporem ve svém životě a s bojem a i tak nedostanou žádnou odměnu, cenu. Nikdo na ně nepromluví tím tónem jakože, „Udělali jste pekelnou práci.“ Jen povstaňte, protože peklo je práce, vlastním své nohy, dvě ruce, všechno mám. Mě samotnému trvá tři hodiny než vstanu a pořád nechci ani vstát. A vidím lidi jak se krmácejí v osm hodin ráno po ulici. „Někdo snad potřebuje pomoc? Ne díky, já sám nepotřebuji žádnou pomoc.“ Tohle je ten boj. Myslím že Paralympiáda vychovává ten pocit nezávislosti, ten pocit úcty a důstojnosti. Stačí mít jen hlavou vztyčenou a mít vypnutou hruď. Jsem si jistý, že to tak oni cítí. Chápete?

Je to snad lekce pro ty, kteří by se mohli naučit nebýt utlačováni? Dokážete snad udělat v takovýchto věcech určitou spojitost?

„Nikdy jsem neviděl v žádném sousedství Michaela Jordana.“

Na venkovním městě, proto tedy říkám venkovní město, protože jsme pořád z toho místa někde pryč, myslím, že by se tam měli zavést určité programy. Byla by to část mluvy, věcí, které bychom potřebovali udělat. Vždycky jsem slyšel o PALu, Policejní atletické lize. Zatím jsem měl možnost vidět jednou tuto ligu. Možná, že jsou mé ulice příliš špatné, že bloky ulic a sousedství nejsou dostatečně čisté pro tyto lidi, ale na to my nemáme….Kdyby tomu tak nebylo, neměli bychom na ulicích tolik darebáků, protože jen člověk který vyrůstá v ghettu, ve venkovním městě, je kriminálník. Není tedy divu, že přišli na scénu jako zločinci. Právě tam jsou vzoroví lidé. Nejdou za nimi dolů, abych byl s nima, oni patří tam. Přinejmenším jsou tam, udělali svou chybu a měli by si ji uvědomit. Vracejí se k tomu a nikdo jiný ne. Dokonce i ty největší, černé celebrity.

Znáte Michaela Jordana? Nikdy jsem ho nespatřil, že by se procházel v nějakým sousedství. Přitom stačí, aby se zašel podívat do kteréhokoliv ghetta, zaparkoval tam a házel si na koš s děckama. Vsadím se s vámi, že by si s nikým v tu chvíli nevyměnili život. Místo, aby si hráči z ligy zašli zahrát na hřiště, to ne, promiňte mi, ale i malé děti přece mají své hrdiny basketbalisty. Mají své fotry co si s nimi házejí na koš, dědečky, strýčky, kmotry, své kámoše. V každém sousedství mají své basketbalové hřiště. Co s tím, když jsou v každém sousedství basketbalové hřiště a nikdo na nich nehraje? Dodneška neumím moc dobře basketbal, protože mě to nikdo nenaučil a každý se mi jen smál. A místo mě by tam mohli být ostatní a hulákat, „Naučte mě to! Naučte mě to! Já se jen naučil jak to mrvit. Ani se to nikdy nenaučím. Tohle je ale skutečnost. Nevím nic o sportech, protože jsem neměl v žádném svůj vzor, díky kterému bych se něco naučil. Sporty mi připadají, že jsou jen pro lidi, ale přitom existují i Paralympiády, aspoň vám to dodá možnost se do toho zapojit a nesledovat jak tam někdo bojuje. Můžete tam prostě jít a bojovat a třeba i vyhrát. Dává vám to šanci třeba i zvítězit. I když prohrajete, pořád jste vítězem, protože jste tam byli.

Jak si můžete být jistý, že peníze z vašeho songu půjdou ke správným lidem?

Doufám, že ty peníze poslouží moudře a dobře. Doufám, že poslouží těm věcem, které nejsou v tenhle moment na správném místě. Zajisté je lehké dát peníze charitě, aby je správně rozdala, ale nemůžu na to jít tak, že, „Dostali jsme ty peníze a v tom i Tupaca. On nám je dal, je to náš městský brácha. Proč nevezmeme ty peníze a neuděláme vlastně nějakou oslavu v sousedství s nějakým basketbalovým zápasem?“ Kdyby se to ale dělalo jednou za měsíc, pak by vaše děcka hrály možná až příliš, nevím, možná že by dostali i Ačkové kartičky. Nechci ale o tom nějak moc přemýšlet. Je to na jistých lidech, kteří se do toho mohou opřít. Mohl bych něco pro to udělat, třeba i jen někomu poradit, ale na to jsou tu jiní, Jordan, Magic, všichni ti basketbalisti. Kdyby si aspoň zahráli ve skutečném sousedství a tím sousedstvím nemyslím jen nějaký prachatý náměstí na South Central, nebo v Harlemu, Brooklynu. Musí jet do Oaklandu, Houstonu, Miami, Richmondu, Virginie. I tam jsou přece černoši, jejich děti. Nejsou tam ale jen černí, jsou tam i děcka, která nikdy neviděla nikoho známého. Kdyby se tam stavil jeden z nás, bude to znamenat význam někoho z průmyslu, ale to by se přehnalo. Není dobré to takhle předpokládat, jsme přeci jen lidi, ale chceme předstírat, že jsme superhvězdy. Odhoďte už konečně tu image superhvězdy a pojďte sem dolů.

Nedávno jste vypustil do textů, že nechcete být skutečný vzor, vůdčí postava, model?

„Nechci být vůdčí postava, chci být jen skutečný.“

V tom songu vím, že říkám, že nechci být takovýto člověk, protože pokud dovolím někoho se opřít na label, tak mě to limituje. Podívejte se na ty slova, „vůdčí“ a „postava.“ Obě tyto slova jsou podvod, hrát někoho a být postavou, to je blbost. Jsem skutečný. Snažím se být, piju, ožírám se, chodím na párty – dělám věci, které dělají normální 21 letí týpci. Ale i tak, nikdy jsem si neprožil své dětství, tak teď si ho prožívám znovu, nanovo. Naplňuji svůj život, dělám i chyby, ale dělám i něco, co by normální studenti, lidi nedělali, protože žiju svým srdcem. Nechci být žádná vůdčí postava. Chci být jen skutečný. Vytyčil jsem si své cíle, chci se chopit kontroly a popíjet z láhve. Nejsem bohatý, ani blázen, jsem normální zodpovědný a ovládám svůj byznys a dělám své vlastní věci. Tak to je. Kdyby se z toho jen někdo mohl učit, ale i tak může. Kdyby se tím aspoň někdo nechal inspirovat. Kdyby mi dal nějakou radu jak to celé změnit, rád bych jí pobral a změnil to. [Směje se.] To by se mi líbilo.

Proč je špatné být vůdčí postavou?

Protože to je jen slovo, vůdčí postava, které kdosi vymyslel. Ve venkovním městě to neznáme. Měli jsme svého Tysona, ten byl perfektní hrdina, chtěli z něho udělat rozdílnou osobu. Nikdy by tím nebyl, vždycky by byl jen na okraji něčeho a oni by ho nesnášeli, trestali by ho, protože sám sebe nikdy neuzákonil. Flákal se v klubech. Byl jedinou osobou o které jsem věděl, že měla milióny, které „rozfofrovala“ s ostatními rapery. Podle mě je to jediný černoch o kterém vím, že se dostal do stavu milionáře a pak s vážností nakládal s jinými rapery…Každá známa osoba, která má peníze se dívá na rapery jako na ignoranty, kteří mají mikrofony, nosí kalhoty, které nosí klokani a kteří mají velké řeťěži. Mike Tyson byl jedinou osobou, kterého budu pořád pamatovat jako milionáře i jako skutečného bratra. Byl mým hrdinou a chci aby jím byl snad napořád. Takovýchto lidí je tady nedostatek.

Cítím to jako, kdybychom mohli z jednoho momentu odstartovat jinam. Dokonce i ti, kteří nás opustili se teď vrací. To je šílené, je to totiž někdo, koho potřebujeme neustále vidět. Když jsem o tom slyšel, zdálo se mi to jako reklamní trik, že bude jistý druh změny, že máme šanci – aby se někdo o nás staral. Bude to jako bychom měli někoho, kdo by nám pomáhal. Každý se rve o něco, aby mohl vstát, můžeme ho vytáhnout aspoň hodně vysoko. Ale jakmile někdo vstane, hned spadne dolů. Daleko více ale nás může přijít tam dolů a chytit ty osoby, které tam jsou. A jakmile vstanou, hned jsou z nich společenské, významné osoby. Říkají jim, „To je první věc co pro nás děláte, jste tady na výšine, uřežte to lano a dostaňte nás od zdi.“ Nikdo nás tu nemůže vidět, ale pořád tu jsme. A pokud se to tu všechno stane těsné, chamtivě přeskakují tu zeď a poohlížejí se po nás. To lano ale stačí hodit za sebe, to je vše. Ve studiu při nahrávání

(přeložil DjBeton)