Home Interview – rodina vypráví o Pacovi Otec Tupaca Billy Garland a jeho upřímný rozhovor.

Otec Tupaca Billy Garland a jeho upřímný rozhovor.

„Celý svůj život jsem si myslel, že můj otec je mrtev. Hned potom co mě postřeli, jsem se podíval nad sebe a byl tam člověk, který byl stejnej jako já. A byl to můj otec, to jsem taky hned zjistil. Nikdy jsme nešli na žádný test do nemocnice, ale ten člověk vypadal stejně jako já. Chci ho poznat a vím, že ho i znám. Mluvili jsme spolu, taky mě navštívil ve vězení, pomohl mi, když jsem byl v base, ale to je minulost.“

Tupac – článek pro časopis Vibe, Kevin Powell, červen 1996

V životě Tupaca Shakura existuje spousta důležitých mužských postav. Do svých 23.narozenin nepotkal svého biologického otce. Člen New Jersey smečky nazvané Černí Panteři, se setkal v 60tých letech s Afeni Shakur. Scházeli se až do roku 1970 a z toho vznikl Tupac, který se narodil 16.června 1971.  Zatímco byla Afeni ve vězení, New Yorské policejní oddělení honilo černochy, štvalo je proti státním režimům a snažilo se je dostat do vězení.

Oba žili od sebe odděleně, ale občas Billy viděl Tupaca. Po nějaké době už na něj neměl Billy šas, proto se setkali až v roce 1994, kdy byl Tupac postřelen v nahrávacím studiu v New Yorku. Po vraždě Tupaca, o dva roky později, Garland zažaloval Afeni o půlku majetku, aby získal její majetek, snažil se dokázat světu, že byl jediný otec slavného rappera. Garland bohužel neuspěl, ale test DNA potvrdil jeho skutečné otcovství.

V poslední době, kdy se událo 15.velice smutné výročí Tupacovy smrti, jeho vlastního syna, teď 61-letý zaměstnanec spalovny v New Jersey a otec šesti dětí, promluvil pro časopis XXL o svých citech, názorech a vztahu k TUpacovi.

Je to už přece 15 let od smrti vašeho syna Tupaca. Jak se cítíte, když  máte možnost sednout si a podívat se zpět?

Billy Garland: Hodně to bolí. Mluvíme o někom, kdo je součástí mě samotného.

O někom, se kterým byste si přátel strávit strašně moc času. Někoho, koho jste miloval. Je to už patnáct let, cítím to v sobě jako by to bylo včera. Pro každého, kdo ztratí v životě syna, je nejtěžší ztratit své vlastní dítě. Je to ta nejbolestivější věc na světě. Bohužel Tupac byl pro mě syn, kterého jsem neviděl moc často, spíše skoro vůbec. Sejdu dolů na ulici a vidím obrázky Tupaca na tričkách různých lidí. Vidím ho v časopise a to bolí.

Určitě ho i občas slyšíte v sobě…

Každý den v rádiu. Nejsem jediný rodič, který ztratil v životě svého slavného syna nebo dceru. Ale musím být jedním z rodičů, kteří musí sami ukázat, že  chtějí upozornit na tento fakt, tuto skutečnost. Každým dnem i nocí.

Překvapuje vás to? Je spousta celebrit na světě, kteří jsou hodně slavní, rozhodně mezi ně patří i rappeři.

Ano, do jisté míry mě to překvapuje, protože Tupac býval vždy mým synem. Nikdy si nehrál na to, že je nějaký superstar. Společně jsme hrávali monopoly. A on se snažil v tom podvádět. (směje se) Dělal hodně vylomenin, jedli jsme jen slunečnicové semínka, neměli jsme moc peněz. Měl schopnost srazit lidi dolů svým názorem, až tak byl skutečný. Měl neskutečně moc rád lidi. To byla jeho největší a nejkrásnější vlastnost. Myslím, že by to by byl i důvod, proč by se dokázal naštvat, když se lide snažili zpochybnit jeho lásku k černým ženám a mužům. Vím, že to je jen hloupý výmysl lidí tam nahoře. Nechci začít vám to vysvětlovat. Když ho vyslýchali, muselo mu to neskutečně vadit. Kvůli daru jeho srdce a jeho vlastní duše. Byl člověk, který by se dokázal rozdat, neskutečně moc rozdat. Kdyby byl naživu, pokračoval by ve svém životě. Černoch, který by si nemohl dovolat pár bot za 1500 dolarů, TUpac by byl schopný mu je koupit. Myslíte, že by kterýkoliv černoch na světě dokázal zapomenout na Tupaca? To je přesně způsob, jakým se prezentoval. Ale nemyslím si, že to byl důvod, proč to dělal, proč se tak činil. Dělal to, protože chtěl, skutečně to chtěl udělat. Bylo to kvůli tomu, jaký byl uvnitř. Krásný a upřímný člověk.

Tupac zemřel v 25-ti letech. Spousta lidí není v té době vyvinutá, nepřipadá jim, že mají 25 let. Myslíte si, že to byl jeho případ?

Tupac měl pořád své zvláštní a přitom dětinské chování. Když jsem ho navštívil ve vězení, zeptal jsem se ho na pár věcí, které udělal, když třeba plival na reportéry. A on na to odpověděl: „Jo, sorry, vím, že jsem udělal několik chyb.“ Chtěl se sám v sobě hodně zklidnit. Chtěl vychladnout. Je to až v době, kdy jste chyceni, zavřeni. To se stalo mu osobně. Jste ve vězení a přemýšlíte nad tím, co se mohlo stát. A když začnete takto jednat, je to špatné. Ale pořád je to ten stejný člověk, jen se chová jinak tím, že je v jiné společnosti.

Jaký jste měli spolu vztah? Myslím, že hodně lidí neví o vašem vztahu, neví téměř vůbec nic. Lidi jsou z toho možná až moc zmateni.

Vím, vím. Kdysi mi to bylo jedno, ale teď už ne. Protože mi tehdy řekl jednu věc, řekl mi, že mě miluje jako otce. Věděl jsem o něm do jeho pátých narozenin. Oženil jsem se tehdy s jinou ženu. To bylo v době, kdy jsme vyšli z hnutí Panterů, já a Afeni, to bylo i v době, kdy jsme se scházeli. Navzájem jsme ale oba ztratili o sebe zájem a kontakt. Nikdy jsem neměl pochyby o tom, že bych mohl být lepším otcem. O tom není žádný pochyb. Musím jen nést své těžké břemeno, protože vím, že jsem mohl něco říct, nebo dokázat navíc, říct věc, která by vedla k jeho životu. To proto se snažím nést své vlastní břemeno. Poprvé, kdy jsme se viděli po dlouhé době, bylo v době, kdy ho tehdy postřelili v New Yorku. To bylo poprvé, kdy jsme se vrátili do New Yorku. Bylo to jako scéna z filmu Kmotr. Šel jsem nahoru do pokoje, on mě tehdy spatřil a začali jsme si povídat, řekl jsem mu, že jsem s ním a on si pak uvědomil, že jsem jeho otec.

Takže, chcete mi říct, že jste ho neviděl od doby, kdy mu bylo pět let?

Ne, bohužel ne, ani jsem s ní neměl možnost mluvit. Viděl jsem ho ve filmu Juice, to bylo poprvé. Bylo to v roce 1991. A paradoxně, se objevila v mé společnosti žena, která byla jeho publicistka, její jméno bylo Karen. Věděl jsem, že je z New Jersey. Napadlo mě, že bych se s ní mohl seznámit. Ale později jsem zjistil, že je ve mě něco, co jsem nechtěl probouzet – ve vztahu ke komunikaci s Tupacem. Nechci uvádět nějaká jména. Ať je to tak, jak to je. Snažím se myslet na ty dobré věci, protože poslední věc, která mě napadá je ta, že chci poznat Tupaca. Možná jsem jediný člověk v jeho společnosti, který ho nedokázal poznat. Mluvím tady o lidech, o rodině, o přátelích, kteří se na něj dívali, vzhlíželi k němu – nechci být hrubý, ale taky mluvím o lidech, kteří se ho snažili využít. Když třeba kupují auto, tak jen kecají o tom, že tohle auto není pro ně dost dobré, kvalitní a já nevím co jetě. Koupil bych jim domy, ale ležel bych mezi mrtvými lidmi, kteří by říkali, že tohle není ten dům, který chtěli. Byl bych překvapený z toho, co slyším.

Takže jste s ním nebyl v žádném úzkém kontaktu, vlastně od jeho 5-ti let až do 21 let?

Dokud nevyšel film Juice. Seděl jsem tehdy v kině a brečel jsem. Viděl jsem na to někde v televizi nebo na ulici reklamu, že to bude v kinech. Nevěděl jsem, že takto vypadá můj syn, dokud jsem neviděl tu reklamu. Vím, že když jsem byl tehdy v kině, spousta lidí se na mě dívalo a muselo si říkat, „Proč ten chlápek v první řadě tak moc brečí?“

Ale byl to přitom jen film, a tam byl váš syn, to jste ho hned poznal?

Viděli jste film Juice? Nevypadal snad jako já?

Ano, vypadal. Přesně jako vy. To mi chcete říct, že skoro 16 let jste si nenapsali ani slovo, ani jeden dopis?

Ne, nic.

To je teda dost bláznivé. Sedíte v kině na filmu a najednou je váš syn na obrazovce. Jaký to je pocit?

Jo. A co jsem měl dělat? Měl jsem tam hrát taky v tom filmu? To samé se mě ptal právník u soudu. „Takže, když jste věděl, že má koncert v New Yorku, to jste tam nemohl přijet?“ To mám jako jít k zadním dveřím toho klubu, jako nějaká zasraná fanynka a ptát se ho, „jestli ví, kdo je jeho otec? Pacu, víš, že jsem to já?“

Když jste tenkrát přijel za ním do nemocnice, co říkal, když vás poprvé viděl? A jak se choval, když zjistil, že jste si hodně podobní?

Tušil, že jsem jeho otec. Byl šokovanej z toho. Když si sedl na nemocniční křeslo a když opouštěl nemocnici, což neměl dělat, pořád měl v těle spoustu infekce z těch výstřelů – podíval se na mě, usmál a řekl, „Jen tak se na tebe dívám a vidím.“ Byl jsem ten nejšťastnější člověk na světě, který se tehdy vrátil do Jersey. Srdce mi začalo neskutečně tlouci. Nedokázal jsem uvěřit, že jsem navázal kontakt se svým synem a že mě poznal. Smál se na mě. To mě naprosto dostalo. Posral jsem spoustu věcí, ale tahle mě dostala.

Ale když jsem přišel na to, že mě poznal, chtěl jsem mu pomoci, jakkoliv. Hned po filmu jsem se ptal Karen, jeho manažerky, „Kdy s ním můžu mluvit?“ A ona řekla, „No, myslím si, že byste mu měl dát trochu více času.“ Ale pak jsem přišel na to, že to nebyla její verze, že to řekla Afeni, matka Tupaca Karen. A to jsem nevěděl. Chtěl jsem se s Afeni setkat hned potom, co jsem přijel do Jersey.  A taky jsem chtěl, aby mi vyprávěla o mém synovi. Hned potom, co jsem ho viděl v nemocnici, ke mě přišla a vzala mě do hotelového pokoje. Pak mi zavolala taxík. Vlastně tohle plánovala celou tu dobu, až se budu chtít dostat k synovi. Někdo nechtěl, abych se s ním viděl a snažil se mi v tom zabránit. A já to nevěděl a dost mě to bolelo.  Od roku 1991, až do roku 1994. Cokoliv jsem se snažil udělat, nic se nevydařilo. Pořád jsem si to nepouštěl k tělu, sral jsem na to. Říkal jsem si: „Asi mě nechce vidět, jo myslím, že to tak má být.“ Ale pak jsem zjistil, že on o mě vlastně ani nevěděl. Tohle mě dost naštvalo, dost. Pochopím, kdyby řekl, že mě nechce vidět a poznatl. Bolelo by mě to a pochopil bych to. Ale pak se zeptáte, a zjistíte, že vám někdo lhal do očí, tohle kurevský bolí.

Tušil jste, že Pac bude mít jinou verzi a že vás nakonec pochopí?

To jsem nevěděl. Přál jsem si, abychom šli někam společně, opili se a pobavili se. Takhle vždycky lidi šílí. Poprvé, kdy jsme se potkali, já a Pac, tak v té stejné místnosti bylo 6 lidí. Co jsem mu měl říct? Cítil jsem se dost špatně. A teď chci být najednou součástí jeho týmu, jeho party. Začnu pěstovat pole plné marihuany, tak to nešlo. Nevěděl jsem, co říct, byl jsem hloupej. Nikdy jsem ani v životě nezkoušel trávu. Ale teď si ji občas dám, snažím se ji přijít na chuť, tak jako Indiáni dělají to samé. Když sedíš s Indiánem, každý kouří svůj balík trávy a všichni jsou v pohodě. Viděl jsem u Paca v místnosti snad celou krabici plnou trávy. Udělali si pár brček a celou noc to hulili. Já si šel lehnout. Spal jsem v bytě Jasmine Guy, jeho kámošky. Připadal jsem si jako idiot. Ráno jsem se probudil. A říkal jsem si, ty vole, co to bylo? Kde to jsem? Na co si to hraješ? Řekl jsem si: „Sakra.“

Jaké bylo první setkání s Pacem, když jste ho přijel navštívit do vězení? To bylo vlastně poprvé, kdy jste si s ním mohl promluvit daleko osobněji, než při prvním setkání, že?

Bylo to super, byl jsem nadšený. (směje se). Když jsem vyjel tehdy z New Jersey, jel jsem tak rychle, tak moc jsem ho chtěl vidět, že jsem dostal od policistů na dálnici pokutu za překročení rychlosti. A když jsem tam přijel, zrovna končili návštěvní hodiny. Když jsem ho viděl odcházet do dveří,  věděl jsem, že už ho asi ten den neuvidím, tak jsem na něj zakřičel, „Že ho mám moc rád.“ A on na to, „Já tebe taky, tati.“ To bylo pro mě to, co jsem v tom momentě potřeboval.

Neměl jste tehdy obavy, nebo strach, že strávíte s ním spoustu času, že se s ním budete chtít poznat a on bude říkat, že je celebrita. Že vy jste jen jeho otec, který ho nechtěl vidět spoustu let.

Ne, na to jsem nikdy nepomyslel.

A neměl jste ani strach, že by tohle mohl udělat?

Ne, nemyslel jsem na to, ani tehdy, ani teď. Nikdy jsem o tom ani nepřemýšlel. Jen jsem si přál mu napsat dopis, více s ním komunikovat. Protože jsem si hleděl do doby, dokud jsem se s ním nesetkal – hodně svých věcí. Nejevil jsem o něj zrovna velký zájem. To bylo v 80-tých a 90-tých letech. Bral jsem nějaké drogy. Chtěl jsem v sobě potlačit různé emoce. Měl jsem sklon je brát skoro pořád…

A pak po nějaké době jste k sobě přišel, že?

Ano, přesně tak. Není to ale žádná špatná věc, na kterou pořád myslím. Měsíc předtím, než zemřel, mi zavolal. Vzpomínám si, že mi volal a vzbudil mě. Bylo škoda, že tehdy ten telefonát nemohl být delší. Měl jen trochu času, tak mi zavolal. Pak jsem já osobně volal do Death Row a zjistil jsem, že mu vůbec nepředaly dopisy, které jsem mu napsal. Tak proto mi asi volal a myslel si, že jeho otec o něj nejeví žádný větší zájem. Byli jsme od sebe tak nějak odloučeni. Ale pak mi Afeni řekla, tu noc, kdy zemřel – neměl jsem důvod ji nevěřit – to bylo tehdy září, že Tupac plánoval na listopad, že rozešle všem členům jeho rodiny pozvání na Den Díkůvzdání. Chtěl jej strávit s námi všemi. Dost mě ta zpráva zasáhla. Protože vím, že Afeni by nikdy neřekla něco takového, co by nebyla pravda. Vzpomínám na něho, jako na kluka, který nikdy moc neměl, byl malej. Neměl ani moc, když šel do vězení. Nehrál si na nějakou velkou super-hvězdu. Nechtěl, aby ho peníze ovlivnily. Nešel do banky a nevytáhl z ní 50.000 dolarů. Místo toho byl ve vězení za něco, co vím, že určitě neudělal.

Byl jste fanouškem jeho hudby, jeho songů?

Ano, miloval jsem jeho tvorbu. A to je na tom to legrační. Byl to kluk, který psal přesně o těch věcech, které jsem měl rád. Hodně taky o politických věcech. Jsou tady ale i jiní rappeři – ale o čem ti písou? Říkám jim, „kára, love a zadky.“ Nové auto, spousta peněz a krásné holky. O tom to ale není. Texty, beaty jsou ubohé. Tímhle rapem ale vydělávají galony dolarů. Tupac měl v každém svém songu vlastní příběh. A ten měl neskutečnou hloubku.

Přišel z prostředí, které si i prožil. To byl obrovský plus pro jeho fanoušky, že?

Ano, byl. Zajímal se o politiku, společnost. Pořád o něm říkají, že byl Panter. Ale byl dítětem dvou Černých Panterů. A to je jiné, tohle je potřeba pochopit. Hodně mu to přispělo. Vím, že si svůj život ale i užil. Užil si každý svůj den a rok. Žil si svůj život, byl hvězda, byl něco.

Jak moc mohl být naštvaný, když věděl, že brzo vyjde z vězení?

To nevím, o tom jsme se nikdy nebavili.

Protože veřejnost velice dobře vnímala, že byl naštvaný na Biggieho, Bad Boy a skoro celé Východní pobřeží.

Ne, to ne.

Určitě moc zuřil a za sebou měl podporu Sugeho Knighta, nebo ne?

Víte co je na tom zvláštní? Poprvé, kdy jsem ho viděl, po nějakých 15-ti letech. Byl jsem v nemocnici a přišel za mnou Biggie a řekl mi, „Pane Garlande, omlouvám se vám za to, že máte tyto potíže. Pokud existuje něco, co můžu pro vás udělat, klidně mi zavolejte.“

To bylo hned po tom prvním postřelení?

Ano, ta první, všichni si mysleli, že Biggie s tím měl něco společného. Podle mě Biggie nemohl být nijak zapleten do postřelení Tupaca. Nevyzařoval z něho žádný strach, žádné váhání. Viděl jsem, jak se upřímně a vážně zajímá o stav Tupaca. Znepokojovalo ho to stejně tak, jako každého člověka, který tam tehdy byl.

Jak jste se vlastně dozvěděl, že ho postřelili podruhé?

Myslím, že mi tehdy někdo zavolal. Už si to nepamatuji. Letěl jsem tam nejbližším letadlem. Přišel jsem do pokoje, byl v kómatu, prostě v bezvědomí. Byl hodně oteklý. Doktoři mi řekli, že jestli chci, můžu s ním mluvit, že je schopný mě slyšet. Tak jsem zůstal u něho v pokoji několik hodin a povídal jsem si s ním. Ale, bylo to těžké, nedostal jsem od něj žádné odpovědi. Ani na jednu věc, jedno mé slovo nereagoval. A to trvalo celý šest dní. A když jsem jednou vyšel z pokoje, vrátil jsem se do hotelu, nastoupil jsem do auta, abych se dostal do hotelu a slyšel zprávy, že Tupac Shakur zemřel. Hned jsem to otočil zpátky. Přijel jsem k Afeni, která byla ubytovaná v Golden Nugget, tehdy to byl hotel i kasino. A tam jsme si povídali. A tehdy večer jsem opustil město. Nechtěl jsem ani minutu zůstat ve Vegas. Nebyl jsem tam od té doby, celých 15 let.

Myslel jste si, že to přežije?

Ano, věděl jsem, že je silný. Myslel jsem, že ano. Prošel si tehdy už velkým zlem, ne jednou. Šokovalo mě to.

Kdy jste s ním naposledy mluvil?

Volal mi domů. Hned potom jsem se snažil se s ním setkat.

A ten telefonát byl rychlý, že? Chtěl jste mu něco říct?

Ano. Dodnes toho lituji. Neskutečně moc. Chtěl jsem mu říct spoustu věcí. Člověk si někdy přeje něco vrátit zpět. Nikdy jsem nemyslel na to, že náš poslední telefonát by mohla být poslední možnost komunikace s ním. Celý náš život? Ne, rozhodně ne. Chtěl jsem se ho zeptat na spoustu věcí. „Jak se máš? Jak se ti daří?“ A on jen řekl, „Jo, tati. Nemám sice moc času, ale daří se.“ „Byl jsem tehdy vzhůru celou noc, nechci vám lhát, byl jsem z toho v prdeli. Bolí to, ale prostě s tím musí člověk žít.“

Hned potom, co zemřel, hodně lidí říkalo, že je naživu.

Ne, to není možné. Rozhodně ne. Viděl jsem ty zranění.

Bolelo to?

Ne, bral jsem ho jako syna. Nemám rád lidi, kteří tohle chtějí komentovat. Radši se nezaobírat žádnými slovy. Na tohle platí jen vzpomínky.

Jsou to hlupáci, že?

Jo, jsou. Nikdy jsem to o nich nechtěl říkat, ale je to tak. Nechci ale říkat nikomu, kdo má a měl rád Tupaca, že je hlupák. Tak to není.

Ale je zvláštní a zajímavé, jak jsou fanoušci Tupaca nezdolní. Jsou docela blázni.

Dnes mě jeden člověk na ulici zastavil a chtěl po mě podpis. Cítil jsem se hloupě. Ale zároveň mě to hodně potěšilo. Protože vím, že nechtěl mě, ale jeho. A oni chtějí něco, díky čemu se s Pacem dokážou spojit. Tak jsem to udělal. Podepsal jsem se mu. Probouzí to ve mě něco hezkého. Pak jsem šel po ulici a uvědomil jsem si, že je vlastně mrtvý, že tady není. To naslouchání tomu člověku mi hodně prospělo. Slyšel jsem spoustu jeho nevydané tvorby a když jsem ji slyšel, připadalo mi, jako kdyby ke mě mluvil ze záhrobí. Slyšel jsem jeho hlas a říkal si, že něco přeci existuje. Víte jak to myslím? Nemyslím, že spousta rodičů, kteří kdy ztratili svého syna, dokážou najít materiál, díky kterému jej mohou opět slyšet. A jí mohl. Jsou to pevné základy. Kdyby nebyl můj syn, hodně bych si z toho člověka vzal. Byl nejlepší rapper tady na tom světě, protože nikdo jiný neumí, ani nikdy neuměl rapovat. Chápete? To je to, co mě dostalo a dostává každým dnem. To je všechno, co mám v sobě. Jsem doma, mám tam telefon, poslouchám Tupaca a jsem šťastný.

Myslím si, že když chceš poznat daného charakter člověka, podívej se na jeho přátele. Jinými slovy „S kým jsi, takový jsi.“ – – – jeden kýčovitej západ za Ostravou…

Překlad: DjBeton