KAPITOLA JEDNA
MŮJ ŽIVOT – ZAČÁTKY BODYGUARDA TUPACA – FRANKA ALEXANDERA V CHICAGU
CHICAGO, ILLINOIS – PROJEKTY ROBERTA TAYLORA
Narodil jsem se ve městě Chicago před osmatřiceti lety, jako jedno z devíti dětí – páté v pořadí, jeden ze sedmi synů. První místo, na které si opravdu pamatuju, byly projekty. Projekty byly fakt tvrdé, posrané místo pro dítě.
Vyrůstal jsem v patnáctém patře činžáku na South Side Chicaga, na křižovatce ulic Federal a State.
Budova, kde jsme bydleli, byla součástí Robert Taylor Projects – dodnes nevím, kdo ten týpek je, ale musí to být pěkně bohatej hajzl, protože ty projekty byly obrovské.
Každá budova měla tři křídla a byly postavené z betonových tvárnic. Uvnitř to vypadalo úplně stejně jako zvenku, jen stěny měly nějakou barvu.
Chodit do školy bylo jako hrát si se životem – každý den. Bydleli tam jen černoši, ale každej pocházel z projektů s jinou barvou nátěru, takže jsme se rvali kvůli barvám.
Naše barva byla bílá, ale do školy jsem musel projít přes červené projekty. Jiná cesta neexistovala. Každé ráno jsme se cestou do školy porvali, protože bílé projekty a červené projekty spolu válčily.
Můj kámoš Larry Condiff si pamatuje, že ani hřiště nebylo zrovna bezpečné. „Projekty v Chicagu byly nechvalně proslulé,“ říká Larry.
„Pamatuju si, jak jsem jako dítě blbnul na kolotoči na hřišti. Někdo shodil jiného člověka ze šestnáctého patra – přímo doprostřed kolotoče.
Všichni, kdo tam byli, byli od krve. I já. Bylo mi tak sedm nebo osm.“
Larrymu se jako malýmu říkalo „Short Cut“, protože znal všechny zkratky na South Side Chicaga. Já jsem většinou trávil čas s jeho starším bratrem Sammym, ale vyrůstali jsme všichni spolu.
S Larrym jsme se zase potkali před dvěma lety, protože jsme oba začali dělat u Wrightway Security – firmy, co najímala bodyguardy pro Death Row.
STRANA 4
Občas si s Larrym zavzpomínáme na naše staré sousedství, ale je to tak zkurvené, protože všichni naši kamarádi z dětství jsou buď mrtví, nebo ve vězení.
Larry a já jsme se z South Side dostali pryč. Já jsem utekl díky armádě, Larry proto, že si to odseděl.
Ale když jsme byli malí, bylo to v Chicagu jako za války – a my byli ti vojáci.
Když mi bylo asi deset, zavraždili Martina Luthera Kinga Jr. – a já sledoval, jak Chicago hoří.
Po těch nepokojích si pamatuju, jak jsme projížděli ulicemi s rodiči – všude byla Národní garda, se zbraněmi a v uniformách.
Jeli jsme tak pomalu, že to vypadalo jako ve zpomaleném filmu.
Kamkoliv jsem se podíval, všude hořely budovy.
Nepamatuju si, jestli jsem byl smutný nebo ne. Vím jen jedno – nenáviděl jsem ty zasrané projekty.
Bylo tam moc lidí namačkaných na sobě.
Lidi ti klidně sebrali boty z nohou.
Prostě ti řekli: „Dej sem ty boty.“ A když byli větší než ty, tak sis je zul a prostě jim je dal.
Pamatuju si, že mě pořád někdo okrádal, hlavně když jsem šel do obchodu přes ulici pro mámu.
Můj skutečný táta žil na jihu a občas jsem za ním jezdil, ale nikdy se ke mně nechoval nijak zvlášť dobře.
Nikdy jsem od něj nedostal ani přání k narozeninám, ani dárek.
Byl to můj nevlastní otec, Perry Means, kdo se o mě opravdu staral.
Měl šestnáct dětí, tři s mojí mámou. Seznámili se, když mi byly dva roky.
Perry a moje máma byli manželé sedmadvacet let – až do jeho smrti v únoru 1985.
Jeho otec vlastnil taxislužbu jménem Max Livery a on s mojí mámou ten podnik vedli a nakonec ho zdědili.
Dřeli dlouhé hodiny a já býval doma s ostatními dětmi a pomáhal je i trochu vychovávat.
Moje máma, Greta Smith, je kapitola sama pro sebe.
Miluju ji celým srdcem, ale tehdy jsme se pořád hádali.
Je to přeživší. Přežila už tři manžely – a naučila mě, jak přežít taky.
Jako dítě jsem to ale nedokázal ocenit.
Řekněme to takhle – když ona mluví, ty posloucháš.
Stihne ti říct „hajzle“ nebo „zmrde“ dřív, než vůbec otevřeš pusu. S ní nejsou vůbec žádné srandičky.
Nebyl to žádný med být synem téhle ženy. Nadávala mi, protože jsem nechtěl venčit jejího psa.
Budila mě ve tři třicet ráno, abych šel ven s jejím pudlem.
STRANA 5
Byl to takový malý ošklivý pudl – ten zasranej čokl se jmenoval B.K.
Bydleli jsme v patnáctém patře a výtahy se pořád zasekávaly – mohl jsi tam čekat hodinu nebo až do dalšího dne, protože skoro nikdy nefungovaly, jak měly.
Abych to neriskoval, radši jsem šel pěšky patnáct pater dolů, abych toho psa vyvenčil.
Když přišla máma z práce a pes se vychcal doma, seřezala mě a stejně mě poslala vyvenčit toho zatracenýho psa.
A to i když venku sněžilo.
Projekty byly místo, které v tobě probouzelo odpor a já začal být fakt hodně vzdorovitý.
Pamatuju si, jak mě jednou večer honila po bytě s koštětem.
Chtěla mě praštit, já zvedl ruku – a koště se zlomilo. Od té doby už mě nikdy neuhodila.
V té době jsem si myslel jediné, že jsem Bruce Lee.
Začal jsem chodit na bojové umění – učila mě jedna rodina, co bydlela na druhém konci chodby.
Ten týpek učil karate v prádelně na našem patře.
Naučil jsem se, jak udeřit, jak kopat.
Myslel jsem si, že jsem Mr.Karate a tak.
Vedle nás bydleli velicí blázni.
Byla to úplně praštěná rodina a jednou jsem se porval s jedním z jejich kluků.
Jel jsem si ten svůj Bruce Lee styl, ale ten kluk mě stejně bodl do nohy – obrovskýma, černýma nůžkama.
Jizvu mám dodnes. Můj „bratranec“, Darryl Porter, ho pak zmlátil do bezvědomí.
Jednoho dne Greta rozhodla, že už toho má dost.
Že je čas vypadnout z projektů a přestěhovat se do domu.
Já ani nevěděl, co to „dům“ vlastně je.
Přestěhovali jsme se do oblasti zvané Jeffrey Manor, na druhé straně Stoney Island.
Náš dům byl něco jako řadovka – vedle nás další sousedi a celé okolí bylo plné domů a stromů.
Nikdy v životě jsem neviděl hezčí ulici.
Larryho rodina se z projektů do Manoru přestěhovala asi dva roky po nás – a znovu jsme se stali sousedy.
„Mysleli jsme, že jsme se přestěhovali do nebe,“ říká Larry.
„Odejít z projektů do Jeffrey Manor bylo jako přestěhovat se z ghetto čtvrti Watts do Beverly Hills.“
Jak šel čas, čtvrť se začala měnit. Netrvalo dlouho a stala se stejně nechvalně známou jako projekty.
Ale dodnes si pamatuji, jak krásné to tam bylo, když jsme se tam přistěhovali.
Jedním z hlavních problémů bylo, že čtvrť byla plná hladových krků – a nikdo z nich neměl tátu doma.
Larry měl pět bratrů a jeho máma dělala dvě až tři práce najednou, jen aby rodinu uživila.
STRANA 6
Všichni jsme se navzájem hlídali. Greta se stala Larrymu náhradní mámou.
Bez ohledu na to, kolik dětí moje máma měla, vždycky se u ní našlo místo i pro další.
„Bylo to tehdy jiné,“ říká Larry.
„Dneska už si lidi v černošskejch čtvrtích navzájem neříkaj ani ‘ahoj’, natož aby se starali jeden o druhého.
Když jsme se z projektů přestěhovali do Jeffrey Manor, nikdo z nás nikdy nehladověl.
Ať jsi byl v jakýmkoli domě, vždycky ti nabídli jídlo.“
Když moje rodina neměla jídlo, šli jsme k Larrymu. A když Larryho rodina neměla jídlo, přišli k nám.
Ale i jako děcka jsme byli odhodlaní vydělávat si vlastní prachy.
Já a Larry jsme začali pracovat pro mléčný rozvoz – roznášeli jsme mlíko a džusy. Já jsem později začal dělat v čistírně. A Larry už ve čtrnácti pracoval v pohřebním ústavu – oblíkal mrtvoly a dával je do rakví.
Od té doby přestal mít strach ze smrti – a začal být dost nebezpečný kluk.
Já na tom nebyl o moc líp, když mi bylo stejně.
Někdy v šesté nebo sedmé třídě jsem si osvojil přístup: „Je mi to celé u prdele.“
Škola pro mě dva roky neexistovala.
Ani si nepamatuju, že bych chodil na druhý stupeň základky.
Začal jsem se motat s partou a byli jsme pořád v průšvihu. Byl jsem součástí teroru.
Měl jsem dva kámoše ve stejném věku – Johnnyho Browna a jednoho týpka jménem Richard.
Za jeden rok jsme měli dvacet učitelů. Všichni utekli kvůli nám třem.
Byl jsem fakt zlý – a navzájem jsme si to ještě přiživovali.
Skákali jsme z oken uprostřed hodiny, šli jsme do obchodu pro sladkosti, nebo jen tak chillovali někde venku.
Pak jsme zase vlezli zpátky oknem a učitel neudělal nic. Neřekl nic, ani nás nezapsal.
Házel jsem jim vajíčka na auto – cokoli, abych je nasral.
Ještě než jsme měli opravdový bouchačky, dělali jsme si vlastní, říkali jsme jim „zip guns“.
Ulomili jsme anténu z auta, rozebrali ji a obrousili silnější konec tak, aby v něm byl malý otvor.
Pak jsme to ohli, udělali malou dírku – akorát tak velkou na náboj ráže .22.
S kouskem dřeva, elektrikářskou páskou, pantem od dveří a pár gumičkama – a tu bouchačku umím udělat do pěti minut i dnes.
Taky jsme vyráběli trubkové bomby – s vazelínou a sirkama.
Byli jsme prostě Robbin‘ Hoodlums – zloději s vlastním kodexem.
Vykrádali jsme nákladní vlaky – brali jsme, co jsme mohli.
STRANA 7
Jednou jsme ukradli zásilku buráků Planter’s a sardinek a rozdali je všem v sousedství.
Detektivové od železnice po nás začali střílet pepřovými brokovnicemi – to byly pušky nabité pepřem.
Nezabili by tě, ale dokázali tě pěkně zřídit.
Jednoho 4. července jsme ukradli výbušninu TNT – zázrak, že jsme se nezabili.
Je fakt vtipné, když si teď vzpomenu, že nás tehdy bavilo zapalovat dynamit.
Měl jsem taky jednoho bratrance Michaela. Nebyl to můj opravdový bratranec, ale nastěhoval se do čtvrti ve stejnou dobu jako já a tak jsme si zkrátka „adoptovali“ jeden druhého.
Už tehdy byl to podvodník a mistr manipulace.
Teď je v base, zůstal na té dráze, ale společně jsme tropili všelijaké lotroviny.
Larry se mezitím stal drsným gangbangerem – členem Black Stone Rangers v Chicagu, než přestoupil k jiné bandě na South Side.
Dal se dohromady s jedním místním policajtem jménem Hector Barnes.
Hector vlastnil čtyři čerpací stanice, dva bary, činžáky a obchod s chlastem.
Potřeboval někoho, kdo mu pomůže udržet klid v sousedství.
„Hector byl proslulý polda,“ říká Larry.
„V rámci sboru byl známej tím, že se s nikým nesral.“
Larry to hodně špatně nesl, když Hectora v roce 1978 zabili.
Larrymu bylo teprve sedmnáct a Hector byl nejblíž otcovské figuře, jakou kdy měl.
„Věnoval mi hodně času a nikdy se ke mně nechoval jako k dítěti,“ říká Larry.
„Vždycky po mně chtěl, abych se choval jako chlap, ať se děje cokoli. Naučil mě držet si úroveň. Byl to on, kdo mě naučil, že si nemám nechat srát na hlavu – a to si nenechám dodnes.“
Můžu to potvrdit. Když se Death Row po Tupacově vraždě otočili proti mně, Larry se mě zastal.
Dokonce kvůli tomu dal výpověď u firmy Wrightway.
Těžko se chápe, co znamená „homeboy“, pokud jsi nevyrostl jako my. Larry je můj homeboy.
Chodit na Bowen High School v mém obvodu znamenalo jít na východ. Takže i když jsem se už nemusel mlátit v červených projektech, teď jsem se rval s Mexičany z East Side.
Drsný Mexičani.
Nechtěli, abysme chodili na jejich školu nebo se potulovali po jejich území. Nikdy nezapomenu na ty bitky a výtržnosti ve škole – jen proto, abych se dostal domů.
STRANA 8
Nejhorší to bylo vždycky první a poslední den školy.
Černoši a Mexičani se rvali pořád, nikdy to neskončilo.
Byla to fakt šílená doba.
Pamatuju si, jak jsme jednou s kámošem běželi po chodbě, chytili skříňku ve zdi a vyrvali ji, aby spadla za náma a brzdila je.
Utíkali jsme co nejrychleji pryč ze školy – a z té posraný čtvrti.
Bowen High nebyla zrovna poblíž mé čtvrti, ale každé léto jsme chtěli chodit do Trumble Parku – neboli „Trouble Parku“, jak se mu přezdívalo.
Byl na 103. ulici a bylo to mexické teritorium.
Byl uprostřed východních projektů, ale nebyly to žádné věžáky, spíš nižší baráky, pořád ale styl projektů.
Ten park „patřil“ těm stejným Mexikáncům, se kterýma jsme se rvali ve škole. Patřil… to je směšný, protože nepatřil nikomu.
Byl to veřejný park – a stejně jako v projektech jsme se rvali o věci, který nám nepatřily.
Zima je v Chicagu tak krutá, že lidi v létě šílí radostí, že můžou konečně ven.
A když jsi dítě, jediné, na co myslíš, jsou letní prázdniny.
Každé léto, když skončila škola, chtěli všichni jít do Trumble Parku na koupák.
Jasné, že nás tam Mexičani nechtěli.
Přišli jsme se vykoupat – a oni na nás vlítli s baseballovými pálkami, řetězy, trubkami a vším možným.
Vylezeš z bazénu, jdeš do šatny – a oni na tebe vybafnou a začnou tě mlátit. Doslova tě chtěli zabít.
Nechápal jsem, odkud se v nich bere taková nenávist.
Když jsme já, Johnny Brown a Rich odcházeli z koupaliště, čekali na nás u plotu.
Jednou – ke konci léta, bylo mi asi patnáct – na nás čekali jako smečka lvů, co si vyhlídla kořist.
Když mi bylo šestnáct, začal jsem s sebou všude nosit Bibli. Já a jeden „přijatý“ bratranec Darryl – ten, co zmlátil šílence, co mě v projektech bodnul nůžkami.
Já a Darryl jsme nikdy nikam nešli bez Bible.
Zastavovali jsme lidi na ulici nebo v autobuse a mluvili s nimi o „Slovu.“
Dneska, když se na to dívám zpátky, vidím kluka, co hledal cestu ven.
Ten kluk jsem byl já.
Darryl to nezvládl. Nevím přesně, co se s ním stalo, ale lidi říkají, že se zapletl s hodně špatnýma věcma.
Johnny Brown je mrtvý.
STRANA 9
Zabili ho v Trumble Parku. O Richardovi jsem slyšel, že zemřel na předávkování poté, co ho někdo přivedl k drogám.
Sammy, Larryho starší bratr, byl stejně starý jako já a vyměňovali jsme si oblečení.
My dva jsme si zakládali na stylu.
Jednou jsem si půjčil jeho kabát a vzal si ho do školy.
Byl to luxusní kožený kabát s modrým kožešinovým límcem. Larry mu říká „Super Fly kabát“ – a přesně takový byl.
Jeli jsme si to naše „mack“ období – měli jsme vycházkové hole a všechno.
„V autobuse,“ dodává Larry. To bylo ještě předtím, než jsme měli auta.
Jednou si mě ve škole vyhlídli členové Black Stone Rangers – největší gang na South Side.
Byl jsem zrovna s kámoškou Bridget, odcházeli jsme domů, když uviděli Sammyho kabát – a rozhodli se, že ho chtějí.
Svlíkli mě z něj přímo na místě.
Bylo mi asi šestnáct – a nemohl jsem s tím nic dělat.
Sammy z toho kabátu úplně vyšiloval, tak jsem mu ho druhý den sehnal zpátky.
Jeden týpek jménem Cookie Man tehdy chodil s Bridget – bydlela naproti Larrymu a Sammymu – a řekla mu, co se stalo.
Ten gang, co mi vzal kabát, patřil k partě Cookie Mana – a protože měl Bridget rád a Bridget byla se mnou, tak to zařídil.
V ghettu bylo všechno o síle a přežití.
Dneska, když se ohlédnu, vidím, co se kolem mě dělo – ale když to žiješ, nevidíš ty hry, co s tebou hrajou.
Stačí jen vypadat, že máš víc než ostatní – a už jsi ve válce.
Chodil jsem s jednou holkou – a týpci jménem Mackie a Manford, její bratři, na mě začali žárlit.
Roznesli všude zprávu, že mě zmlátí do krve.
Pracoval jsem tehdy v lékárně, a když jsem šel jednou domů, přepadli mě.
Všude byl sníh a led – a oni, spolu s pár kámoši, mě seřezali.
Nijak jsem se nebránil, nechal jsem to vyšumět.
Sestra mojí holky to ale slyšela – chodila totiž s Manfordem.
Šla za ním a řekla: „Proč jsi napadl Franka? Vždyť je to jen kluk.“ Manford byl v posledním ročníku střední a já chodil do prváku.
Čas šel dál – a já si myslel, že to je zapomenuté…
STRANA 10
Jednou jsem jel se svým kámošem Larrym Henrym autem po čtvrti – a na semaforu jsme zastavili.
Týpci nás zahlídli dřív než my je.
Byli natlačení v náklaďáku před náma – a než jsme si uvědomili, kdo to je, začali po našem autě házet cihly a kamení. Rozbili nám čelní sklo.
Couvnul jsem trochu – a oni zdrhli.
Jel jsem domů a vzal si bouchačku – krátký revolver, ráže .38. Strčil jsem ji pod sedadlo a vyrazil do jejich čtvrti.
Jakmile jsme je zahlídli, vyskočili jsme z auta a pustili se do rvačky.
Mackie utekl domů – a vrátil se s nůžkami na živý plot.
Šel po mně s těma nůžkama – a já běžel k autu, vytáhl bouchačku, otočil se a začal po něm střílet.
Vystřelil jsem pár ran – a všichni se rozutekli.
Moje holka šla zrovna s její sestrou a mámou kolem rohu – a uviděly mě s bouchačkou v ruce.
Zdrhly domů a zavolaly policajty. Já nasedl do auta a jel domů.
Já a Larry jsme si pak sedli na verandu, jako by se nic nestalo.
Za chvíli začali policajti pročesávat okolí.
Nic se ale nestalo, nikdy mě nešli hledat.
Mackie pak úplně změnil postoj.
Za týden přišel k nám domů a omluvil se za všechno.
Lísal se jak pes. Ale pro mě to bylo uzavřené. Nechtěl jsem to dál řešit – oni začali, ne já.
Když jsem trochu povyrostl, začal jsem mít Chicaga plný zuby.
Ještě jsem nevěděl, že existuje i jiný život – ale byl jsem ochotný risknout změnu.
Nemohl jsem si představit, že by to jinde mohlo být víc na hovno než u nás.
V teen věku už jsi viděl všechno.
Viděl jsem drogy, sázení. Moje rodina sázení milovala.
Můj strejda byl profi gambler – nikdy nepracoval.
V našem sklepě se pořádaly kostky. A tím dům vždycky něco získal – a ten dům jsme byli my.
Byla to běžná věc.
To samé, co dneska – prostituce, alkoholismus – já to viděl v naší čtvrti.
Viděl jsem to i doma – takhle jsem vyrůstal.
STRANA 11
Naštěstí jsem měl nevlastního bratra Adriana Meanse, který mě z toho pekla vytáhl.
Dneska vím, že kdybych zůstal v Chicagu jako ostatní, byl bych asi mrtvý nebo v base.
Adrian si mě vzal k sobě, když jsem byl ve třetím ročníku střední a přestěhoval mě do Harvey ve státě Illinois.
Věděl, čím si procházím, protože tím prošel taky.
Tvrdě makal a našetřil si na vlastní čerpací stanici Texaco – v Harvey, což je asi 40 minut od Chicaga.
V Harvey to bylo jiné. Klidnější.
Poprvé v životě jsem začal zjišťovat, kdo vlastně jsem – a co mě baví.
A jedna z věcí, co jsem zjistil – bylo, že miluju ženy.
Z kluka jsem se přes noc stal chlapem.
Brácha mi dal auto – Chevy Impalu z roku 1964. Byla bílá – a hrozně ošklivá.
Jednou večer jeho kámoš z autoservisu řekl: „Dej mi to auto.“
Myslel jsem, že mu ho brácha prostě dal. Netušil jsem, co se děje.
Druhý den se vrátil – a moje Impala byla oranžová. Nejkrásnější oranžová, jakou jsi kdy viděl. To auto bylo neskutečné.
Měl jsem práci – makal jsem u bráchy na benzínce – a přestoupil jsem na Thornton High.
Začal jsem hrát fotbal. A poprvé v životě jsem se zamiloval.
Ve srovnání s mýma klukama jsem měl všechno.
U Larryho to dopadlo jinak.
V osmnácti byl jedním ze sedmi, co ovládali drogové podsvětí jihovýchodního Chicaga.
Stal se chicagským gangsterem.
„V porovnání s L.A. je Chicago jako vysoká škola – a L.A. je mateřská,“ říká.
„Všechno, co děláš, má přesnej účel. Nikdo nepadne jen tak náhodou. Moje rodina ani nevěděla, co dělám – dokud se to neobjevilo v novinách.“
Larry nakonec seděl tři a půl roku v Cook County Jail.
A tehdy si řekl, že už nikdy nikomu nedá moc nad svým životem.
Já měl víc štěstí – stihl jsem zmizet dřív, než přišla dospělost.
Ale věděl jsem, že nemůžu žít z bráchy navždy – a rozhodně jsem se nechtěl vrátit zpátky do Manor.
Nic na tomhle světě by mě do Chicaga už nedostalo.
překlad: djbeton
djbeton